Po poměrně úspěšné premiérové sezóně Jordanu v kolotoči F1 v sezóně 1991 byla následující sezona spíše studenou sprchou. Hlavní příčinou, jak už to tak bývá, byly peníze a z jejich nedostatku vyplývající nekonkurenceschopný vůz.
V roce 1991 startovali jezdci Eddiho Jordana Andrea de Cesaris a Bertrand Gachot ve voze Jordan typ 191, který poháněl motor Ford HB4 V8. Nejlepšího výsledku dosáhl tým v Kanadské Velké ceně kdy de Cesaris dokončil na 4. A Gachot na 5. Místě. Dlužno podotknout, že jim k tomu pomohl, až do posledního kola vedoucí Nigel Mansell, svou legendární minelou, kdy při předčasných oslavách svého již téměř jistého vítězství nechal klesnout otáčky příliš nízko, motor zhasnul a…podle oficiálního vyjádření Williamsu to byla porucha převodovky…
Premiérová sezóna se vydařila, ale nebylo to samozřejmě zadarmo a tak finance začaly docházet už při konstrukci vozu pro sezonu 1992. Designér vozu Gary Anderson začal pracovat na šasi pro motor Ford V8, ale v průběhu konstrukce se dodavatel změnil. V podstatě existují dvě verze proč se tak stalo. Ta první hovoří o tom, že Eddi Jordan považoval za krok správným směrem zrušit kontrakt s Fordem, kde musel platit za dodávky motoru Ford, který jistě nepatřil k úplně špičce a spojit se s Yamahou, která motory dodávala zdarma s tovární podporou. Druhá verze, poukazuje spíše na to, že Yamaha byla zdarma a Ford ne, což byl hlavní a jediný argument. Pokud se podíváme na výsledky z předchozího roku, kdy motory Yamaha používala stáj Brabham, pak se jiný argument než nulová cena, hledá opravdu obtížně. Tak či tak, změna motoru v průběhu vývoje vozu nemohla přinést nic pozitivního. Kompaktní Ford V8 byl nahrazen předlouhým V12. Spolupráce Andersonova šasy s motorem Yamaha přinesla grilované ovoce v podobě neustálého přehřívání japonské „vé-dvanáctky“ a z toho resultujících odstoupení ze závodu. Aby toho nebylo málo, nová poloautomatická převodovka také nebyla z nejspolehlivějších. Výsledky tak byly, i pro v podstatě stále nováčkovský tým Jordan, katastrofální. Z celkových 32 startů (16 velkých cen x 2 vozy) viděli jezdci šachovnicový praporek pouze 9x, Stefano Modena neprošel předkvalifikací celkem 4x, ale nakonec jej mohl těšit alespoň jeden získaný bod v závěrečné Grand Prix v Australské Adelaide. Umístění v první desítce utrpěl tým pouze 4x. Jak nespolehlivá byla ona nová poloautomatická převodovka hezky ilustruje situace z následující sezóny, kdy problémy přetrvávaly a tým se rozhodl vrátit k manuální převodovce do doby, než bude modernější poloautomatika dostatečně spolehlivá.
Celkově se dá říct, že sezona 1992 byla pro Jordan jednoznačným neúspěchem a svým způsobem to bylo bolestné vystřízlivění z úspěchů v první sezoně po přestupu týmu z F3000 do F1. Vzhledem k tomu, že mám slabost pro vozy formule 1ze začátku devadesátých let, tak i přes nevydařenost tohoto vozu po výkonové stránce, pro mě zůstává jedním z těch krásných okřídlených monopostů, které svým tvarem vůbec nenaznačují brutální výkony, kterých dosahovaly. V letech 1991 a zejména v následujících dvou sezónách vrcholil nápor technologií, které měli usnadnit řízení vozu F1 – kontrola trakce, aktivní podovzek, ABS atd. i z tohoto pohledu se dá tento Jordan 192 dá brát jako jeden z posledních „ryzích“ vozů, i když ve finále to bylo jednou z jeho slabin.
Pro sezónu 1993 vyměnil Jordan dodavatele motoru. Tak rychle jak přišla Yamaha, tak zase odešla a na její místo nastoupil Hart V10. Bohužel k žádnému zázračnému zlepšení nedošlo, to už je ale trochu jiný příběh…
Jordan 192
Designer: Gary Anderson
Jezdci: M. Gugelmin, S. Modena
Motor: Yamaha OX99 (V12 72°, 3.498cm3)
Převodovka: poloautomatická Jordan, 7 rychlostí
Pneu: Good Year
Palivo: Sasol
